Etika ochrany zvířat

TIP: nové stránky o veganství a web ticháRadost.cz

Etika ochrany zvířat

<<

 

Obsah:

 

1. Úvod

2. Jak vnímáme zvířata?

2.1. Vztah člověka a mimolidských bytostí z historické perspektivy

2. 2. Paradox moderní doby: větší etická citlivost i masové zneužívání zvířat

2. 3. Některé důležité aspekty vztahu člověka ke zvířatům

3. Způsoby využívání či zneužívání zvířat

4. Názorové proudy v ochraně zvířat

5. A co rostliny?

6. Náboženství a zvířata

7. Legislativa

8. Co můžete udělat vy?

 

Použitá literatura

Doporučená literatura

 

 

 

1. Úvod

 

Otázka vztahu člověka k mimolidským bytostem byla v našich kulturních dějinách velmi často přecházena jako okrajový a nedůležitý problém. Anebo, podle některých názorů, jako problém, do kterého se nikdo nechtěl pouštět. Filosofie tak byla podle Alberta Schweitzera „jako hra na klavír, kdy celá série kláves byla považována za nedotknutelnou.“ Etika - jako filosofická disciplína zabývající se tím, jak by měl člověk jednat - v západní kultuře až na výjimky řešila pouze vztahy mezi příslušníky lidského společenství. Čím více se však zvětšoval rozsah toho, jak člověk využíval zvířata a celou planetu, tím více začaly nabývat na aktuálnosti také otázky, jak by se lidé měli chovat k ostatnímu živému, ale i neživému světu. Touto problematikou se začala zabývat ekologická etika. Etika ochrany zvířat se zabývá otázkou, jak bychom se měli chovat k ostatním živočichům, tedy ke zvířatům. Tato etika je někdy viděna jako součást ekologické etiky. Někteří však argumentují, že naše závazky vůči zvířatům jakožto cítícím bytostem jsou specifické, nesrovnatelné např. se závazky, které máme vůči rostlinám, a že by tedy etika ochrany zvířat měla zaujímat své místo v rámci obecné etiky.

 

Vysvětleme si nejdříve, co se vlastně rozumí pod pojmem ochrana zvířat. Je to postoj, který vychází z výše zmíněné skutečnosti, že zvířata jsou cítící a citlivé bytosti, které jsou schopné trpět. Ochrana zvířat je založena na myšlence, že si tyto bytosti zaslouží naší úctu a respekt a že bychom se k nim měli chovat humánně (tj. s laskavostí, soucitem a ohledy).

Ochranu zvířat je třeba odlišovat od ochrany přírody, kterou se v souvislosti se zvířaty většinou myslí ochrana živočišných druhů. Mezi oběma přístupy jsou sice určité styčné body, ale také podstatné rozdíly. Z hlediska ochrany zvířat je důležitá životní pohoda každého jednotlivého tvora (v tomto smyslu je pak také samozřejmě důležitá i ochrana přírody jakožto životních podmínek pro volně žijící zvířata). Ochrana přírody naproti tomu klade důraz na prospěch druhu jako celku, případně na rovnováhu mezi jednotlivými druhy, přičemž zájmy jedinců jsou zde viděny jako druhotné.* Je však třeba si uvědomit, že pro tvora, který chce žít, uspokojovat své přirozené potřeby a vyhnout se bolesti a utrpení, není nijak podstatné, k jak „škodlivému“ či naopak „prospěšnému“ druhu patří, jestli je ohrožený či naopak přemnožený (analogie s člověkem se může zdát nepatřičná, ale logicky se nabízí – asi by nikoho nenapadlo, že můžeme spíše způsobit zranění nebo smrt příslušníkovi národa, který se silně rozrůstá, než příslušníkovi národa, jehož populace stagnuje nebo vymírá).

Ochrana přírody také nemůže pokrýt dvě oblasti, kde sice nedochází k ohrožení druhů, avšak dochází zde k bezkonkurenčně největšímu strádání zvířat - tedy chov „hospodářských“ zvířat a pokusy na zvířatech.

 

V naší společnosti je poměrně hluboce zakořeněn nadřazený postoj ke zvířatům a k přírodě obecně. Odmala se učíme, že ta a ta zvířata jsou tady k tomu nebo onomu účelu (rozumí se pro náš užitek), a soucit s nimi je často zesměšňován. A tak se, pokud použijeme přirovnání Erazima Koháka, už malé dítě naučí, „že smyslem vepře je vepřová“ a dále už o tom nepřemýšlí.

Zabývat se etikou ochrany zvířat proto znamená odvahu podívat se na svět novýma očima, nezávisle na zažitých společenských postojích a konvencích. Různé společnosti v různých dobách a na různým místech měly nebo mají naprosto rozdílné pohledy na to, co je „správné“. To, co dnes považujeme za nepřijatelnou krutost a barbarství, mohlo být dříve každodenní součástí života. Všechny velké změny vždy na počátku předpokládaly odvahu začít zpochybňovat skutečnosti, které byly společenskou samozřejmostí. Například pouze lidé, kteří si byli jistí svým přesvědčením, že nesvobodně využívat jiného člověka je nemorální, si dovolili zpochybnit zotročení černochů v Severní Americe. Myšlenka, že i černoši mají právo na svobodu totiž v tamní společnosti ještě před 250 lety vyvolávala sotva pohoršení anebo ironický úsměv.

 

Mnohé z otázek, které si budeme klást v souvislosti s naším vztahem k ostatním živočichům, mohou tedy pro nás být zcela nové, znepokojující, nepříjemné nebo dokonce pobuřující. Cílem této kapitoly je poskytnout informace a náměty, které mohou napomoci náš vztah ke zvířatům a jeho kořeny lépe pochopit.

 

Jazyk

Naše řeč, používané výrazy, obraty nebo metafory jsou často odrazem zažitých postojů a společenských norem, aniž bychom si to vždy uvědomovali. Jestliže například říkáme "těžba dřevní hmoty", "výroba masa" anebo „používání“ zvířat při pokusu, dáváme tak bezděčně najevo, že stromy a zvířata jsou pro nás jen věci, materiál. Jak upozorňují například Erich Fromm8 nebo Erazim Kohák3, pokud budeme nazývat věci pravými jmény, vyvstane jasně najevo, že se za těmito jmény skrývá drastická a eticky problematická realita. A pokud zavedeme eticky korektní vyjadřování a přestaneme svou řečí maskovat a legitimizovat neetické počínání, může se po čase změnit i naše smýšlení (a jednání).

I náš běžný jazyk často zakrývá skutečnou realitu (mluvíme například o „porážce“, „utracení“ nebo „uspání“, jedná se však o zabití), nejlépe je to však patrné v odborné a legislativní terminologii. Například pokusná zvířata jsou zde označována jako „biologický model“, místa, kde se pokusy provádějí, jsou „uživatelská zařízení“. Zvířata chovaná pro maso, mléko nebo vejce jsou „vyřazena“, když jsou kvůli vyčerpání nebo zranění poslána na jatka a zabita. Zlomení vazu, kterým jsou zabíjeni norci nebo činčily chovaní pro kožešinu, je v tomto jazyce „manipulace se šíjí“…

Autoři této publikace si byli zmíněného problému vědomi. Proto se těmto „maskujícím“ výrazům někde vyhýbají a nahrazují je vhodnějšími slovy, někde je uvádějí v uvozovkách. Na některých místech je však úmyslně uvádějí tak, jak se dnes běžně používají, s nadějí, že samy o sobě upozorní na svou neadekvátnost.

 

 

 

2. Jak vnímáme zvířata?

 

Naši pravěcí předkové byli na zabíjení zvířat závislí. Kromě potravy potřebovali jejich kožešinu jako oděv a jejich kosti pro výrobu nástrojů. Museli bojovat s ostatními živočichy, kteří je ohrožovali na životě nebo byli jejich soupeři při získávání potravy. Později se zvířata stala také dopravním prostředkem a pracovní silou.

Avšak mezitím se podmínky zásadně změnily. Máme na výběr mnohem širší spektrum potravin, oděvních materiálů, způsobů přepravy a zdrojů energie. Přesto se ke zvířatům v mnoha ohledech i nadále dál chováme jako k rivalům a nepřátelům, nebo také jako k pouhé surovině či výrobnímu stroji. Více než 55 miliard zvířat každý rok chováme a následně zabijeme a konzumujeme, 100 milionů zvířat necháme často trpět a vždy zemřít při pokusech, miliony dalších týráme a/nebo zabíjíme z mnoha dalších důvodů.

Zvířata však nejsou surovinou ani výrobním nástrojem. Jak bylo řečeno výše, jsou to citlivé a cítící bytosti, které jsou schopné trpět, pociťovat radost, smutek nebo strach, navazovat sociální vztahy a - tak jako my - mají touhu žít.* Lze se tedy ptát, na základě čeho si člověk osobuje právo používat je ke svým libovolným účelům, a to v obrovském množství a často bez sebemenších ohledů.

 

2. 1. Vztah člověka a mimolidských bytostí z historické perspektivy

 

K lepšímu pochopení našeho postoje ke zvířatům nám mohou pomoci naše vlastní dějiny.* Rozsah této kapitoly zdaleka neumožňuje věnovat adekvátní prostor tomuto tématu. Nastíníme zde tedy pouze několik důležitých bodů, které mohou posloužit jako podnět pro další práci se žáky a studenty.

Při popisu jednotlivých období budeme hovořit i o osobnostech, které se nějakým způsobem vyjadřovaly ve prospěch zvířat a humánního vztahu k nim. Je však třeba vědět, že jejich myšlenky představovaly v tehdejší názorové atmosféře spíše „výstřednost“ a rozhodně nebyly součástí hlavního proudu evropského myšlení (pro zdůraznění tohoto faktu uvádíme tato jména vždy zvlášť a jiným typem písma).

  • Pravěk byl jediným obdobím v dějinách lidstva, kdy postavení člověka bylo srovnatelné s postavením zvířat - člověk tvrdě bojoval o své přežití a musel soupeřit s příslušníky ostatních živočišných druhů. V této době, kdy příroda i zvířata představovali pro člověka značné nebezpečí, má podle mnohých filosofů a historiků (Ryder, Patterson) kořeny náš vztah k okolnímu světu jako k něčemu, co je třeba v zájmu přežití ovládnout a podrobit si. V této snaze znamenala velký přelom domestikace zvířat, ke které došlo asi před 10 000 - 16 000 lety. Domestikace zvířat je tradičně viděna jako velký pokrok pro lidstvo. Člověk díky ní přestal být ve svých zdrojích potravy závislý pouze na lovu (a opustil určité velmi nehumánní praktiky zacházení se zvířaty**), ale zároveň se tak vyvinul vzor pro systematické využívání jiného živého tvora.10,11 Kohák dokonce uvádí, že podle mnohých historiků se domestikace zvířat stala „vzorem pro všechen útlak“, jak lidských tak mimolidských bytostí.3

 

    • Kořeny našeho vztahu k ostatním živým tvorům však lze sledovat především v židovsko-křesťanské tradici, která z velké části formovala „západní“ myšlení.*** Bible sama ještě neposkytuje jednoznačný obraz vztahu člověka ke zvířatům. Zejména ve Starém zákoně můžeme najít projevy určité sounáležitosti se zvířaty a soucitu s nimi (např. v ráji Adam a Eva nepojídali zvířata (Genesis 1:29), Bůh přirovnává zabití býka k zabití člověka (Izajáš 66:3), spravedlivý člověk cítí i se svým dobytkem (Přísloví 12:10) apod.).15,13 Za klíčové je však často považováno to místo, kdy Bůh řekl: „Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi." (Genesis 1:26).15 První křesťané pravděpodobně viděli tuto Bohem „přidělenou“ roli spíše v moudré a ohleduplné péči o „svěřený“ svět (a v tomto smyslu ji chápou i mnohé moderní ekologicky orientované interpretace). Pro další vývoj a křesťanské chápání vztahu člověka ke zvířatům byl však nakonec určující ten výklad, že Bůh tím dal člověku nadvládu nad ostatními „hovady Božími“, že všechen nižší svět byl stvořen pro člověka a existuje jen proto, aby mu sloužil.3 Křesťanství zdůraznilo rozdíl mezi člověkem a ostatními živočichy a zvířata (ač jim nebyla upírána schopnost docítit a trpět) nebyla zahnuta mezi ty, kteří mají právo na křesťanskou lásku, ohleduplnost a soucit .10

(Mnozí teologové a historikové upozorňují, že velkou roli také patrně sehrál výběr textů, které se měly stát součástí Bible - mnoho textů, které líčí například Ježíšův soucit se zvířaty i jeho učení, že si zvířata i příroda zaslouží ohledy, se do Bible nedostalo.10,13)

 

  • Křesťanství vzniklo a rozvíjelo se za Římské říše a také její vliv zanechal stopy v našem vnímání vztahu člověk-zvíře. Římské impérium bylo vybudováno na dobyvačných válkách a válečnické hodnoty udávaly společenskou náladu. Pro soucit se slabými zde nebylo místo. Při gladiátorských zápasech se pro zábavu občanů a císaře zabíjeli lidé a zvířata navzájem. Lidé v aréně soupeřili s rozdivočenými lvy a býky. Za Nerona bojovalo 400 tygrů s býky a slony. Za jediný den, který patřil zasvěcení Kolosea Titovi, zahynulo 5 tisíc zvířat. Morální zásady Římanů se totiž nevztahovaly na mnohé lidi (až na dvě třetiny všech lidí, a to především otroky, vězně a válečné zajatce) - a na žádná zvířata. Křesťanství přineslo do tohoto světa myšlenku posvátnosti lidského života a v novém pohledu se takovéto zacházení s lidmi stalo nepřijatelným. Na postavení zvířat to však nic nezměnilo. Římský právní řád považoval zvíře za věc, u níž jakákoli úvaha o utrpení a potřebě ohledů byla bezpředmětná. Právě římské právní myšlení spoluovlivnilo nízké postavení zvířete v evropské kulturní tradici. Stojí jistě za pozornost, že zvíře je pouze věcí i ve 21. století v českém právním řádu.

Už od starověku se objevovaly jednotlivé osobnosti, kterým osud zvířat nebyl lhostejný. Starořecký filosof a matematik Pythagoras (6. stol. př. n. l.) nejedl maso a podporoval své žáky, aby se ke zvířatům chovali vlídně a s úctou. Soudil, že zvířata jsou - stejně jako lidé - obdařena duší, která může v následujících reinkarnacích přecházet z člověka do zvířete a naopak. Ve starověkém Římě soucítili s utrpením zvířat například Ovidius (1. stol. př. n. l.-1. stol. n. l.) nebo Seneca (1. stol. př. n. l. - 1. stol. n. l.). Nejvíce se však za ohleduplné chování ke zvířatům zasazoval Plútarchos (1. - 2. stol.). Na rozdíl od Pythagora nestavěl soucit ke zvířatům na myšlence stěhování duší, ale na obecné povinnosti chovat se laskavě ke zvířatům podobně jako k lidem. Odsuzoval způsoby, jakými se ve starověkém Říme zacházelo se zvířaty chovanými pro potravu,* kritizoval opulenci, s jakou si římská aristokracie dopřávala maso. Pojídání masa se v té době stalo symbolem sociálního postavení,10 což v naší kultuře do velké míry přetrvává dodnes.

 

  • Další vývoj představuje menší či větší variace na popsanou skutečnost. Ve středověku byla zvířata podřízenými tvory podobně jako poddaní. Jejich užitek si lidé uvědomovali a v určitém smyslu si jich vážili, ale krutost v zacházení s nimi byla na denním pořádku. Pokud jde o filosofické myšlení, ve středověku jej v Evropě představovalo výhradně křesťanské myšlení. Jeden z jeho představitelů, Tomáš Akvinský (13. stol.), čerpal z učení Aristotela a pravděpodobně jej silně ovlivnila Aristotelova myšlenka, podle které tvorové obdaření nižší mírou vědomí (jako například otroci a zvířata) jsou zde proto, aby sloužili zájmům tvorů obdařených vyšší mírou vědomí. Pro Akvinského je jediným možným důvodem proti krutosti na zvířatech skutečnost, že tato krutost by mohla vést ke krutosti na lidech. Tento názor, který je později často opakován, nepřiznává zvířatům žádné právo na ohleduplné zacházení kvůli nim samotným. Akvinského vliv trval velmi dlouho a určoval postoj římskokatolické církve prakticky až do konce 20. století (více podkapitola 6).

Bezpochyby existovalo mnoho „obyčejných“ křesťanů a také několik křesťanských kněží a svatých (zejména v raném středověku), kteří soucítili se zvířaty a kteří se snažili postoj církve ke zvířatům zlepšovat (patří mezi ně např. sv. Basil nebo sv. Jan z Chrysostomu). Z osobností, které měly v rámci křesťanské církve výraznější vliv, však můžeme jmenovat pouze sv. Františka z Assisi (12.-13. stol.). Tento zakladatel františkánského řádu hlásajícího hodnoty chudoby a pokory projevoval lásku ke všem stvořením a prosil o soucit se zvířaty. Ani postoj sv. Františka však v rámci křesťanství nakonec nezískal významnější odezvu.

 

  • Renesance byla výjimečným obdobím v dějinách člověka, vzkřísila starořecký důraz na hodnoty a důstojnost člověka. Renesanční humanismus však neměl nic společného s humanitou, humánním zacházením s ostatními tvory. Jeho významem bylo vyzdvižení jedinečnosti člověka a jeho schopností. Tím více byla ostatní příroda něčím nižším, co nestojí za úvahy a respekt. Zvířata nebo vesničtí obyvatelé byli špinaví, příroda byla hezká pouze jako dokonale upravená renesanční zahrada. Byl zdůrazňován rozdíl mezi člověkem a ostatními živočichy a důrazem na to, že člověk je středem všeho dění, se ještě posílil antropocentrický pohled na svět (o tomto pojmu viz podkapitola 2.3.2.). Renesance v mnoha směrech znamenala počátek moderního myšlení, ale ve vztahu ke zvířatům byla oproti středověkému pohledu možná spíše krokem zpátky.

Přinejmenším dvě významné renesančních osobnosti však z popsané názorové atmosféry vybočovaly. Leonardo da Vinci (15.-16. stol.) považoval lidstvo za krutovládné a dovolával se Boha těmito slovy: “Boží spravedlnosti! Proč neprohlédneš a nespatříš, jak je s těmito stvořeními zle zacházeno?“12. Sám také nejedl maso. Francouzský spisovatel Michel de Montaigne (16. stol.) napsal ve svém eseji O krutosti, že krutost ke zvířatům je sama o sobě zlem, nehledě na to, jestli by mohla vést ke krutosti vůči lidem. Otevřeně odmítal antropocentrický postoj (viz níže) a považoval lidi a mimolidské bytosti z hlediska morálních ohledů za rovnocenné.10

 

  • Velmi smutným obdobím pro zvířata bylo 17. století, období racionality a mechaniky. Matematik a filosof René Descartes (16.-17. stol.) vyslovil názor, že vše, co je tvořeno hmotou, je řízeno mechanistickými zákony a funguje jako dobře seřízený stroj. I lidské tělo je stroj, ale skutečnost, že je obdařeno duší a vědomím, staví člověka do jiné kategorie. Zvířata však podle něj žádnou duši a vědomí nemají a jsou to pouhé stoje či automaty, které nejsou schopné pociťovat radost nebo bolest a fungují na stejném principu jako například hodinky. Sténání zvířat je pak vlastně jen skřípáním porouchaného stroje. Descartes měl už ve své době mnoho odpůrců, ale jeho pojetí se prosadilo a pro zvířata mělo dlouhodobě tragické následky. Právě v této době se rozšířilo experimentování se zvířaty. Neexistovala anestetika a všechny zákroky a pokusy byly prováděny při plném vědomí. Psi a jiná zvířata byli pitváni zaživa, aby se mohlo sledovat fungování jejich orgánů a krevního oběhu. Zvířata se při pokusech projevovala tak, že by každý nezaujatý pozorovatel pravděpodobně usoudil, že nesmírně trpí. Descartova teorie však experimentátorům umožnila nemít v takových případech žádné výčitky.

V 17. a 18. století na některých místech v Anglii a v Severní Americe vznikaly první dílčí zákony a nařízení, jejichž cílem bylo chránit zvířata před přetěžováním a týráním. Jejich skutečný přínos pro zvířata však byl zřejmě zanedbatelný.* Krutá zábava se zvířaty a každodenní bezohledné zacházení zejména s „hospodářskými“ zvířaty byly stále naprosto běžné.10

Paradoxně právě pokusy na zvířatech, které se od 17. století rozšířily v mnoha zemích Evropy, vedly k uznání, že i ostatní živočichové kromě člověka mohou trpět. Ukázaly totiž vekou podobnost mezi fyziologií člověka a zvířat.

Řada osvícenských myslitelů, jako například Voltaire (17.-18. stol.), praktiky pokusů na zvířatech tvrdě kritizovala. Mezi těmi, kteří odsuzovali týrání zvířat, byl například také Jean-Jacques Rousseau (18. stol.).

 

 

2. 2. Paradox moderní doby: větší etická citlivost i masové zneužívání zvířat

 

Od 19. století nastává ve vztahu člověka k ostatním živým tvorům zvláštní období. S rozmachem průmyslu a zemědělské „výroby“ se zvířata v očích člověka stále více stávají pouhou surovinou a pracovním nebo výrobním nástrojem.3 Začínají být vykořisťována v takové míře, která nemá v historii obdoby. „Hospodářská“ zvířata jsou chována ve stoupajících počtech a ve stoupající intenzitě, k čemuž přispěl především rozvoj velkochovů od polovině 20. století. Zde je maximální množství zvířat chováno na co nejmenším prostoru za co nejnižší cenu. Tento způsob chovu již naprosto neumožňuje uspokojit přirozené potřeby zvířat a nevyhnutelně vede k jejich strádání. Další tlak na zvířata představuje šlechtění na stále větší užitkovost, a tak dnešní zvířata vytvářejí mnohem více mléka a vajec než ta před 50 lety. Počet zvířat „používaných“ na pokusy za posledních sto let vzrostl odhadem 5x - 10x. Aby vyhovovala účelům pokusů, zvířata se dnes dokonce „vyrábějí“ a dodávají na míru (zvířata trpící požadovanou nemocí, zvířata s chybějícími geny apod.).

Vědecký a technický pokrok nabral v posledních dvou stoletích obrovské tempo. Člověk našel nové způsoby a metody, jak zvířata co nejintenzivněji využít. Pro zvířata a zacházení s nimi však bylo rozhodující především to, že „jsme si zvykli považovat potřeby vědy či výroby za automatické ospravedlnění každého postupu, jako bychom mimolidským živočichům nebyli dlužní žádný ohled“ (Kohák)3. Především to platí právě pro dvě výše zmíněné oblasti – tj. „výrobu“ masa a jiných potravin živočišného původu a pro pokusy na zvířatech (viz také podkapitoly 2.3.3. a 2.3.4.).

 

Na druhé straně (jak uvádí Šiler) v 18. a 19. století čím dál tím více lidí postupně procitá z jisté samozřejmosti, s níž lidstvo až dosud bralo přírodu. Začínají si novým způsobem uvědomovat svoji lidskost. Člověk získává novou citlivost na věci, které dříve neviděl. Tehdy poprvé pocítil s překvapením, že celá naše historie byla plná krutosti, jak vůči lidem, tak vůči zvířatům. Rodilo se nové pojetí lidskosti, humanity, lidských práv a svobod. Projevilo se to v reformách válečnictví, trestního práva, vězeňství, medicíny, sociální péče. A tak se konečně objevila i otázka humánního zacházení se zvířaty.

Zvýšená etická citlivost moderního člověka, která se v 19. století projevila i v soucitu se zvířaty, se však ještě nestala novou samozřejmostí. Týkala se spíše jen malého procenta lidí ve vyspělých zemích. Teprve díky nim se trochu probouzí i veřejné mínění.2

K diskusi o tom, proč bychom měli mít ohledy vůči zvířatům (zda kvůli jejich vědomí, duši, inteligenci nebo čemukoliv jinému) v té době zásadním způsobem přispěl anglický myslitel Jeremy Bentham (18.-19. stol.). Ve své knize Úvod k principům morálky a práva k tomu říká: „Otázkou není - Mohou myslet? nebo Umějí mluvit? Ale Mohou trpět?“ Právě fakt, že svým jednáním můžeme zvířatům způsobovat bolest a utrpení, se od té doby stal hlavním argumentem, proč by zvířata měla mít právo na ohleduplné a citlivé zacházení.

I další jednotlivci se v 18. a 19. století  vyjadřovali ve prospěch zvířat – například Arthur Schopenhauer, William Wordsworth, Samuel Coleridge nebo P. B. Shelley. Později, ve 20. století, také např. L. N. Tolstoj, G.B. Shaw, Albert Einstein, Albert Schweitzer, Mahátma Gándhí (poslední dva jmenovaní viz podkapitola 6) či matka Tereza.

V roce 1822 se v Anglii poslanci Richardu Martinovi a členovi Sněmovny lordů Lordu Erskinovi podařilo prosadit zákon, podle kterého se svévolné špatné zacházení s některými domácími zvířaty, jakožto s „majetkem jiné osoby“ (více v této době nebylo prosaditelné), stalo přestupkem. Byl to první zákon na ochranu zvířat na světě, který byl schválený parlamentem a platný na celém území nějakého státu. V roce 1824 byla také v Anglii založena první organizace na ochranu zvířat, ze které se později stala Královská organizace na ochranu zvířat před krutostí (Royal Society for Prevention of Cruelty to Animals - RSPCA).*

V první polovině 20. století se lidstvo věnovalo především svým vlastním problémům. V 60. a 70. letech se rozvíjejí hnutí usilující o rovnoprávnost žen, ras apod. a jako určitá součást této „liberalizační vlny“ začíná vystávat také problém diskriminace a zneužívání zvířat. Organizace na ochranu zvířat postupně zaujímají své legitimní místo ve společnosti a začínají řešit i témata, která jsou nejzávažnější a zároveň společností vnímána jako nejkontroverznější – chov „hospodářských“ zvířat a pokusy na zvířatech. Díky činnosti těchto organizací se veřejnost postupně dovídá, co se děje za zavřenými dveřmi velkochovů a pokusných laboratoří.

Etická stránka vztahu člověka k mimolidským bytostem se také začíná stávat důležitým tématem pro filosofy, zejména z anglosaských zemí. Autorem, který se systematicky věnuje tématu vztahu člověka k mimolidským bytostem a problému druhové nadřazenosti, je australský filosof Peter Singer (viz podkapitola 2.3.1.) . Dalšími současnými osobnostmi, které se zabývají etikou ochrany zvířat, jsou například americký filosof Tom Regan (zabývá se otázkou práv zvířat a ekologickou etikou), britská filosofka Mary Midgley (poukazuje na skutečnost, že téma práv zvířat úzce souvisí s tématy jako rasismus, sexismus apod.) nebo Marjorie Spiegel (věnuje se ekologickým, etickým i sociálním tématům; podobně jako Midgley upozorňuje na analogii mezi diskriminací a zotročováním zvířat a diskriminací a zotročováním lidí). U nás se etice ochrany zvířat věnují Vladimír Šiler (zabývá se etikou a religionistikou, přednáší na Filosofické fakultě Ostravské univerzity) a Erazim Kohák (zabývá se ekologickou etikou, emeritní profesor na Filosofické fakultě UK v Praze).

 

 

2. 3. Některé důležité aspekty vztahu člověka ke zvířatům

 

2. 3. 1. Postoj nadřazenosti

 

Jak jsme se snažili nastínit v předchozích odstavcích, člověk odedávna projevuje vůči zvířatům silně nadřazený a panský postoj.3 Aplikovat tento nadřazený postoj vůči nějaké skupině, kterou z různých důvodů považujeme za nižší či méněcennou, není naší západní kultuře cizí. Dělící čára mezi „vyšším“ a „nižším“ přitom může být vedena prakticky kdekoliv. V různých dobách a na různých místech byla vedena například mezi Evropany a Indiány, mezi bělochy a černochy, mezi árijci a židy či mezi muži a ženami. Příslušníci nižší skupiny neměli nárok na žádné nebo téměř žádné ohledy. Indiáni byli loveni jako dnes lesní zvěř a po tisících vybíjeni, černoši byli degradování na pouhou pracovní sílu, židé neměli právo na život, ženy a dokonce i děti mnohde hrají roli otroků dodnes.*

Mnohé krutosti, které pácháme dnes na zvířatech, byly tedy na různých obětech páchány i v minulosti. Byli to sami příslušníci židovského národa, kteří po svých zážitcích z druhé světové války upozornili na velkou paralelu mezi koncentračními tábory a dnešními velkochovy zvířat.** Obě instituce zavřely (zavírají) cítící živé bytosti do nevyhovujících a nedůstojných podmínek, nutily (nutí) je podávat extrémní výkony až do doby, kdy je krutým způsobem zlikvidovaly (zlikvidují). Mezi nejznámější představitele židovské obce, kteří odsuzovali současné zacházení se zvířaty a srovnávali utrpení způsobované lidem nacisty s utrpením, které lidé způsobují zvířatům, patří Isaac Bashevis Singer. Podle něj „jsou ve vztahu ke zvířatům všichni lidé nacisté. Pro zvířata je to zde věčnou Treblinkou.“.14

Dnes nám připadá zrůdné, že byli lidé v koncentračních táborech využíváni jako pouhé pracovní stroje, že byli černoši v Americe nebo židé v nacistickém Německu „používáni“ na pokusy. Svůj okruh soucitu jsme už totiž v naší kultuře rozšířili (alespoň na úrovni morálního ideálu) i na ženy a příslušníky cizích etnických skupin. Většina z nás si uvědomuje, že žádná skupina není nižší či méněcenná, že není žádný relevantní důvod, proč bychom ji měli diskriminovat. A především - že žádný rozdíl mezi námi a ostatními nás neopravňuje k bezohlednému zacházení.

Snahy o získání respektu pro zvířata jsou snahou o rozšíření tohoto okruhu soucitu. Hájení práv zvířat tedy není znevážením práv ras, národů nebo pohlaví (z čehož někdy bývají obviňovány organizace na ochranu zvířat a jednotlivci, kteří se za práva zvířat zasazují). Nesnižuje důležitost ochrany lidských práv. Je vyjádřením myšlenky, že všechny živé bytosti si zaslouží úctu a morální ohled.

 

Zpochybněním tzv. antropocentrismu (viz následující podkapitola) a zároveň postoje nadřazenosti se zabývá australský filosof Peter Singer. Ve své knize Osvobození zvířat (Animal Liberation) z roku 1975 srozumitelně formuloval myšlenky, na kterých z velké části stojí moderní ochrana zvířat a jejich práv. Singer zpochybňuje přesvědčení, že všechny mimolidské bytosti jsou podřízeny potřebám člověka, který má právo s nimi libovolně nakládat. Tento postoj druhové diskriminace nazývá specismus (z anglického species - druh, znamená druhovou diskriminaci analogicky např. k rasismu, který je rasovou diskriminací; termín se dnes již široce rozšířil). Singer se ptá, jaké je vlastně kritérium, podle kterého naše společnost považuje za hodné morálních ohledů všechny lidi - ale žádná zvířata? I různí lidé mohou být různě citliví, různě inteligentní apod., přesto mezi nimi na základě toho nečiníme žádný rozdíl, pokud jde o jejich základní lidská práva. A koneckonců pes či prase mohou mít vyšší úroveň vnímání a mnohem vyšší inteligenci než několikaměsíční dítě či vážně duševně postižený člověk. Tímto naším kritériem tedy evidentně není inteligence ani úroveň vnímání. Singer navrhuje vycházet z Benthamova „Mohou zvířata trpět?“ a právě míra utrpení by podle něj měla být hlavním měřítkem pro to, jaké ohledy je třeba vůči někomu projevovat. Avšak je prokázáno, že zvířata jsou schopna pociťovat bolest a vnímat utrpení, takže ani zde není mezi lidmi a zvířaty žádná významná odlišnost. Singer tak ukazuje, že náš vztah ke zvířatům stojí výhradně na postoji nadřazenosti a že mezi člověkem a ostatními vyššími živočichy není žádný relevantní rozdíl, který by opravňoval zacházet se zvířaty bez morálních ohledů. Všechno, co konáme ve vztahu k mimolidským bytostem, potřebujeme morálně zdůvodnit stejně, jako kdybychom to dělali člověku. Neexistuje žádné „jenom zvíře“.

 

2. 3. 2. Antropocentrismus

 

Tradiční evropský postoj je také zároveň silně antropocentrický.* Člověk se vidí jako střed veškerého dění, zvířata a přírodu pojímá jako pouhý nástroj k realizaci lidských cílů. Z antropocentrického vnímání světa pak vyplývá nadřazený a panský postoj vůči všem ostatním tvorům, o kterém jsme mluvili v minulé podkapitole. Své panské postavení však člověk navíc vnímá tak, že jej “oprošťuje ode všeho ohledu k níže postaveným“.3 Jak říká Hana Librová, je kladen důraz na neomezená lidská práva (v morálním i materiálním smyslu), avšak lidské povinnosti jsou „uzávorkovány“, potlačeny.6

Člověk kořistí a zneužívá přírodu a ostatní živé bytosti. Aplikuje právo silnějšího, snad také proto, že oběti se nemohou bránit. V rovině mezilidských vztahů by takový postoj byl vnímán jako vysoce neetický. Zde přiznáváme slabým a bezmocným právo nikoli na stejné, ale dokonce na ohleduplnější a laskavější zacházení. Na zvířata, která jsou dnes vůči nám v pozici slabých a bezbranných, však tuto morálku neaplikujeme.** Avšak jak upozorňuje Gánhdí: „Velikost a mravní pokrok národa se pozná podle toho, jak zachází se zvířaty“.

 

S antropocentrickým vnímáním světa souvisí mnoho našich zažitých myšlenkových schémat. Například tradiční dělení zvířat na oblíbená a neoblíbená. V rámci tohoto schématu zacházíme úplně jinak s kočkou než s prasetem, s čistokrevnou kočkou často jinak než s „kočičí směsí“ . Jediným důvodem, proč těmto zvířatům nepřiznáváme stejné právo na ohleduplné zacházení, je náš subjektivní pohled na ně (ten může být daný např. naší citovou vazbu, vzhledem zvířete, jeho významem pro naše společenské postavení, či naopak jeho „využitelností“ pro hospodářské nebo jiné účely apod.). Mezi těmito zvířaty totiž není žádná jiná odlišnost, na které bychom mohli právo na různou míru ohledů stavět.

Obdobou je dělení na zvířata „užitečná“ a „škodlivá“. Člověk pak z tohoto rozlišení dokonce automaticky odvozuje právo „škodlivé“ či „přemnožené“ živočichy hromadně zabíjet, a to někdy velmi krutými metodami. Například jedním z důvodů udávaných pro to, že se masově zabíjejí tulení mláďata, je ten, že jsou tuleni přemnožení a že konzumují „naše“ zásoby tresek.*** Aby mohla být současně využita jejich kožešina, ubíjejí se holemi. Když jsou bezprostředně poté stahována z kůže, skoro polovina z nich ještě žije a je při vědomí.19

Rovněž je dobré připomenout, že mnohé druhy zvířat se přemnoží a začnou „být na obtíž“ v důsledku našeho vlastního zásahu – například pokud zvířata uměle uvedeme do prostředí, kde nemají přirozeného nepřítele (nebo kde mají nadbytek potravy), popřípadě pokud jejich přirozeného nepřítele sami zlikvidujeme apod. Lze se tedy ptát, zda máme právo řešit to, co jsme sami způsobili, na úkor těchto zvířat.

 

Logickým důsledkem antropocentrismu je i to, že hodnocení typu „škodlivý“ či „přemnožený“ nevztahujeme na svůj vlastní druh. Přitom bychom těžko hledali nějaký jiný živočišný druh, který zničil tak rozsáhlé plochy lesů, zamořil toxickými látkami tolik vod, způsobil vyhynutí tolika rostlin i živočichů a dalšími způsoby zasáhl do fungování celé planety a života jejích ostatních obyvatel.

 

S pojmem antropocentrismus úzce souvisí také pojem antropomorfismus (zvířatům, přírodě i neživým věcem jsou přisuzovány lidské vlastnosti či dílčí podoba). Pokud jde o zvířata, postoj k antropomorfismu kolísá od úplného přijetí po úplné odmítnutí. Přisuzovat zvířatům stejné nebo podobné vlastnosti, jaké má člověk, bývá často vnímáno jako naivní a naprosto „nevědecké“. Jiní mají tendenci vidět ve zvířatech tvory identické s lidmi, pouze pokryté srstí (či peřím nebo šupinami). Rozumná poloha mezi těmito dvěma póly je patrně to, co nám nejlépe pomůže pochopit vnímání a prožívání zvířat. I když je na tomto poli stále mnoho co objevovat, dnes již totiž s jistotou víme, že zvířata (minimálně pokud jde o obratlovce) jsou - podobně jako my - nejen schopna cítit bolest, ale také trpět strachem, úzkostí, stresem apod. Zvláště u vyšších savců se mohou projevovat také pocity jako radost, stesk apod.* Je proto důležité si uvědomit, že ačkoli se zvířata v mnoha svých vlastnostech a potřebách od člověka (a samozřejmě také od sebe navzájem!) liší, je antropomorfní vnímání užitečným nástrojem, jak se alespoň co do základních prožitků vcítit do zvířat, která jsou nám vývojově blízká9 (tj. především savců).

 

2. 3. 3. Přehnaný racionalismus

 

V moderní evropské kultuře má silnou pozici také jednostranný racionalismus.6 Rozumové hledisko je extrémně vyzdvihováno především na úkor emocí, které jsou posuzovány pejorativně. City vůči přírodě a zvířatům jsou často vnímány jako směšné či dokonce zavrženíhodné. To platí zejména pro vědeckou oblast, a patrně nejvíce pro obory jako je biologie, lékařství, veterinární lékařství a ostatní, kde se praktikují pokusy na zvířatech. Studenti jsou zde vedeni k tomu, že oproštění se od (sou)citu je nutným předpokladem pro studium i další vědeckou práci. Vědecký cíl se v moderní době stal opodstatněním jakýchkoli prostředků.** Lze se však ptát, zda je to správná věda, pokud nás nutí vzdát se soucitu s tvory, o kterých víme, že mohou trpět srovnatelně jako my.

Ze strany lékařů a vědců obecně však stále častěji zaznívají názory, že medicína či věda založená na výše zmíněném přístupu nemá budoucnost nejen z etického, ale ani z vědeckého hlediska (více o tom v následující podkapitole a v kapitole Pokusy na zvířatech). Vznikají organizace, které sdružují odborníky usilující o humánní a moderní přístup v těchto oborech (například němečtí Lékaři proti pokusům na zvířatech (Ärzte gegen Tierversuche) či Lékaři a právníci za odpovědné lékařství (Doctors and Lawyers for Responsible Medicine) - viz doporučené internetové stránky v kapitole Pokusy na zvířatech.

 

2. 3. 4. Přehánění nutnosti

Potřeba dnešního člověka využívat nějakým způsobem zvířata je často neúměrně zveličována. Jak už bylo zmíněno v úvodu, v historii byl člověk více nebo méně závislý na zvířeti jako na zdroji potravy a oděvu, pracovní síle a podobně. Na některých místech světa to tak zčásti stále je (zejména v nehostinných podmínkách, v jakých žijí např. Eskymáci). Ve většině zemí světa (a ve všech rozvinutých zemích) už to však dávno neplatí. Máme jiné zdroje oděvních materiálů, jiné zdroje energie. Význam masa a jiných potraviny živočišného původu byl vždy nadsazován, podle názoru mnoha lékařských institucí tyto potraviny nejsou při správné skladbě jídelníčku pro výživu člověka nutné (viz například stanovisko Americké dietetické asociace - doporučené internetové stránky v kapitole „Hospodářská“ zvířata).

Jinou oblastí jsou pokusy na zvířatech. Ty jsou často prezentovány jako „nutné zlo“, které nám umožní zvítězit nad závažnými nemocemi. Kolik pokusů však takové charakteristice odpovídá? Některé odhady uvádějí, že celých 75 % všech dnes prováděných pokusů je zbytečných a mohlo by být okamžitě zrušeno.17 Často jde například o opakování už provedených pokusů a o potvrzení již dokázaných skutečností. Mnoho zvířat je také „použito“ pro pokusy, které slouží k vyvíjení léků, jaké na trhu už existují, pouze pod jiným obchodním jménem apod.* A celé další skupiny prováděných pokusů s léčbou lidských nemocí nijak nesouvisejí - vyrábějí se a tedy i zkoušejí nové chemické látky (lze si však položit otázku, jestli za takovou cenu potřebujeme mít stále nové a nové čističe podlahy, dezinfekce WC či průmyslové barvy) nebo také například zbraně.

Nehledě na tyto skutečnosti, je zde otázka, která se týká samotné věrohodnosti a spolehlivosti pokusů prováděných na zvířatech. Vzhledem k velkým mezidruhovým rozdílům mezi zvířaty a lidmi (např.ve fyziologii) zvířata nemusejí být dobrým modelem pro výzkum lidských nemocí. Spoléhat se na výsledky pokusů na zvířatech tedy může být pro lidi dokonce nebezpečné (případy léků, které úspěšně prošly pokusy na zvířatech, avšak u lidí způsobily zdravotní problémy či dokonce smrt, nejsou zcela ojedinělé, více viz kapitola Pokusy na zvířatech).

Už vůbec nelze mluvit o nutnosti, pokud jde o zábavu (viz podkapitola 3), získávání luxusních pochoutek anebo kožešin.

 

Proč tedy nadále v masovém měřítku využíváme zvířata a často jim při tom způsobujeme velké utrpení, když to z velké části není nutné? A proč dokonce nepravdivě uvádíme opak? Velkou roli zde zřejmě hraje tradice a setrvačnost. Zvykli jsme si nějakým způsobem „fungovat“, založili jsme na tom celá průmyslová odvětví a vědecké oblasti a nyní je pro nás nepohodlné až nepředstavitelné na tom cokoliv měnit. A tak se alespoň snažíme své jednání, jehož problematičnost alespoň částečně tušíme, nějak zdůvodnit, abychom jej ospravedlnili, legitimovali (jde o jev v psychologii výstižně nazývaný sebelegitimace). V této souvislosti je zajímavé si povšimnout toho, jak vehementně společnost ospravedlňovala některé své „zažité pořádky“ v minulosti. Například o zrušení otroctví se před 200 lety ve Velké Británii mluvilo jako o hrozbě, která přivede ke zkáze fungování tehdejší společnosti. Ryder uvádí tuto citaci z tehdejšího tisku: “Pokud by bylo [otroctví] zrušeno, Londýn by se stal obrazem bankrotu a ruin.“ Podobně „nebezpečně“ byla v té době vnímána i možnost zákazu dětské práce.10

 

Ve snaze zdůvodnit své chování se někdy odvoláváme také na přírodní zákony. Říkáme, že to či ono je „přirozené“, že „příroda je také krutá“ nebo že „řád přírody je takový“. My se však odlišujeme tím, že máme možnost nebýt krutí. Vlk, který uloví a roztrhá ovci nebo jiné zvíře, nemá na výběr - jedná pouze na základě svého instinktu (a i pokud by mohl a chtěl jednat jinak, nemá možnost připravit si místo toho seitan** či sojové maso). My však, jak bylo řečeno výše, prakticky ve všech oblastech jiné možnosti máme. Především jsme se ale osvobodili od jednání podřízeného výhradně instinktům a jsme schopni činit svá rozhodnutí na základě nějaké etické úvahy – umíme zvážit etickou stránku svého jednání a podle toho postupovat. Kohák to stručně shrnuje takto: „Naše svoboda neznamená jen právo. Znamená také odpovědnost.“3

 

2. 3. 5. Blízké versus vzdálené

 

Nejen ve vztahu ke zvířatům platí, že co je vzdálené a/nebo co nevidíme, to poměrně snadno akceptujeme. Pravděpodobně většina z nás těžce snáší pohled na týrané zvíře. Na světě je každou hodinu zabito 6 milionů tzv. hospodářských zvířat a v laboratořích každou hodinu zemře (často ve velkých bolestech) 11 tisíc tzv. pokusných zvířat. Tím, že k tomu všemu dochází daleko od našich očí a uší, je to však pro nás téměř nereálné. Zvířata, kterým se to děje, jsou anonymní až abstraktní. Teprve když si představíme, že bychom takovému zacházení měli vystavit nám známé a oblíbené zvíře nebo dokonce že bychom mu měli takovou věc sami provádět, pociťujeme toto zacházení jako kruté. To úzce souvisí také s tématem institucionalizované krutosti, kterým se z velké části zabývá následující podkapitola.

 

 

3. Způsoby využívání či zneužívání zvířat

 

Velká většina případů týrání zvířat nebo nevhodného zacházení s nimi není způsobena sobectvím nebo bezohledností jednotlivců vůči zvířatům, ale tím, jak jsme ustanovili řád života kolem nás a jakou hodnotu jsme zvířatům (ne)dali. Tato hodnota vyplývá z našeho pohledu na zvířata, jehož kořeny jsme se snažili v minulých odstavcích vysvětlit. Pro svou úzkou souvislost s uspořádáním a fungováním společnosti je tato krutost vůči zvířatům často nazývaná strukturální nebo také institucionalizovanou krutostí. Praxe, která se děje „s požehnáním“ institucí, bývá širokou veřejností víceméně bezděčně schvalována (nebo spíše málokoho napadne o ní vůbec přemýšlet).

Patří sem například využívání zvířat pro hospodářské účely (okolo 55 miliard zabitých zvířat ročně, velká část z nich chovaná v nehumánních podmínkách). Zvířata jsou chována za účelem získání jak potravin každodenní spotřeby, tak i luxusních a exotických lahůdek, dále např. kvůli vlně, hedvábí nebo jiným surovinám. Kvůli kožešině jsou každoročně odchovány na farmách a zabity desítky miliony volně žijících zvířat, další miliony jsou uloveny z volné přírody. Druhou hlavní oblastí jsou pokusy, kde je „použito“ okolo 100 milionů zvířat ročně (od vývoje a zkoušení léků přes výukové účely až po testování chemických látek pro průmysl či domácnost nebo zkoušení zbraní a bojových látek).

Nevhodné zacházení se zvířaty či dokonce týrání se často děje také za účelem zábavy. Sem patří například býčí zápasy, rodeo, cirkusy, zábavní parky, koňské dostihy, ale také myslivost a rybaření. I tam, kde je oficiálním cílem vzdělávání, jde někdy spíše o zábavu a z ní plynoucí zisk (některá akvária, např. delfinária, některé zoologické zahrady).

Za víceméně samozřejmé považujeme také využívání zvířat v reklamě nebo ve filmu (ke kýženým výkonům samozřejmě vede tvrdý výcvik, samotné filmování někdy znamená pro zvířata utrpení nebo i smrt).

 

Na jiném základě než institucionalizovaná společenská krutost stojí spíše individuální zbytečná krutost, která pramení z nedostatku zamyšlení nebo soucitu. Mnoho lidí se chová nezodpovědně ke zvířatům, které si vybrali za své společníky, nebo si pořizují zvířata, kterým nemohou zajistit vhodné životní podmínky. A mnozí z nás si prostě neuvědomí, že určitým svým jednáním zvířata trápí.

Lidé také zvířatům ubližují svévolně. Svévolné týraní (které lze v protikladu k institucionalizovanému týrání interpretovat jako takové, které nepřináší hospodářský ani jiný prospěch pro společnost) je dnes - jako jediné - postižitelné zákonem.

 

 

4. Názorové proudy v ochraně zvířat

 

Postoje vycházející z předpokladu, že si zvířata zaslouží naší úctu a respekt, je možné rozdělit do dvou proudů či směrů*

 

- práva/svoboda zvířat

Zvířata by se neměla využívat - mají svá nepřekročitelná práva, svou vlastní hodnotu a nejsou tu pro náš užitek. Mají právo na svobodný nezotročený život. Neměla by být chována pro potravu, využívána pro výzkum či zneužívána jakýmkoli jiným způsobem, který by měl za následek jejich utrpení a/nebo smrt. Je zde silná analogie s myšlenkou lidských práv (viz zejména podkapitola 2.3.1.).

 

- welfare (životní pohoda) zvířat

Zvířata se smějí využívat a také zabít, ale pouze za předpokladu, že jim umožníme vést důstojný život a budeme s nimi zacházet ohleduplně. Měly by být stanoveny hranice pro využití zvířat pro lidský prospěch. Obecně myšlenka welfare zvířat znamená dodržení tzv. pěti svobod, které byly formulovány britským etologem Johnem Websterem (více v kapitole „Hospodářská“ zvířata).

 

Je třeba zdůraznit, že žádný z těchto postojů není sám o sobě „lepší“ nebo „chvályhodnější“. Ocitujme zde ještě jednou Koháka: „Každý z nás potřebuje promyslit svůj vlastní závěr. Jen jedno je naprosto nezbytné. Jasně si uvědomit jak otázky, které se tu předkládají, tak možné odpovědi, které se nabízejí, a důvody pro tu či onu odpověď. Je třeba myslet: nejnebezpečnější je bezmyšlenkovitá samozřejmost.“3 Je skutečně dobré mít na paměti, že to, co je zvykem, tradicí nebo současnou normou, není nijak samozřejmé a nemusí být nutně správné. Každý má právo hledat své vlastní cesty, formulovat svá vlastní stanoviska.

 

 

5. A co rostliny?

 

Mluvíme zde o cítících bytostech, o tvorech schopných vnímat utrpení a pociťovat bolest. Mnohé z nás při té příležitosti napadne - a jak je to s rostlinami? Mohou ony trpět? Jako v žádném oboru, ani zde si nemůžeme být naprosto jistí, avšak existují určité důvody, proč se domnívat, že tomu tak není. Za prvé, u rostlin nebylo nalezeno nic, co by se podobalo centrální nervové soustavě, která je podmínkou pro vnímání jakéhokoli pocitu a tedy i pro vnímání utrpení (včetně bolesti). Pokud tedy například říkáme, že rostlina „trpí nedostatkem vody“, znamená to spíše, že rostlina nemá tolik vody, kolik by fyziologicky potřebovala, než že by prožívala jakékoli utrpení. Za druhé, schopnost vnímat bolest se evolučně vyvinula jako užitečný nástroj, který organismus varuje, že je v ohrožení zdraví nebo života a že se musí zdroji bolesti (tedy zdroji nebezpečí) vyhnout. Je nepravděpodobné a z evolučního hlediska „nelogické“, aby se schopnost cítit bolest vyvinula u rostlin, které se zdroji bolesti vyhnout nemohou, a pro které by tedy tato schopnost neměla žádný užitek.

Skutečnost, že rostliny pravděpodobně postrádají schopnost vnímání, však nemůže fungovat jako omluva pro jejichž bezohledné ničení. Každý rostlinný druh má na Zemi své místo a podobně jako zvířata zde není pro to, abychom jej my lidé mohli libovolně využívat, ohrozit jeho přežití či jej dokonce zcela vymítit.

 

 

6. Náboženství a zvířata

 

O křesťanství jsme mluvili v předcházejících kapitolách jako o jednom ze základů naší evropské kultury. Ze všech křesťanských církví pravděpodobně evangelická církev projevovala nejvíc soucitu se zvířaty, některé skupiny dokonce tuto otázku považují za jednu z nedůležitějších morálních povinností (například Adventisté sedmého dne nebo kvakerové). Moderní vývoj naznačuje, že po osamocených hlasech některých jednotlivců se také katolická církev, jako nejrozšířenější představitel křesťanství v Evropě, otevře problému humánního přístupu člověka ke zvířatům. Od 19. století si katoličtí i jiní teologové například začínají všímat, že Starý zákon krutost na zvířatech odsuzoval a že v celé Bibli lze nalézt mnoho náznaků, že jsme i svým mimolidským bližním povinováni ohledy a laskavost. A papež Jan Pavel II. v roce 1988 ve své encyklice O sociálních otázkách říká: „Vláda, kterou Stvořitel dal člověku jako Božímu obrazu, není absolutní, ani se nedá mluvit o svobodě k ´užívání nebo zneužívání´. Ve vztahu k viditelné přírodě jsme podrobeni nejen biologickým, ale i morálním zákonům, které nelze beztrestně porušovat.“16 Takové odmítnutí absolutní nadvlády člověka z úst hlavy katolické církve je velmi významné, ale až čas ukáže, jestli jde skutečně o signál, že v rámci katolické teologie dochází ke změně vnímání vztahu člověka k mimolidskému světu.

Pravděpodobně nejvýznamnější postavou dnešní filosofie a teologie, která se věnuje vztahu křesťanství a postoje člověka ke zvířatům, je britský profesor Andrew Linzey.* Podle Linzeyho není vztah člověka ke zvířatům vedlejším či okrajovým problémem křesťanské etiky, naopak měl by patřit k jednomu z jejích stěžejních témat. Proč? Linzey poukazuje na to, že křesťanská morálka přiznává slabým a bezbranným právo na obzvláštní ohledy a péči ze strany těch mocnějších a silnějších. A navíc, pokud jsme v takové situaci, že máme činit rozhodnutí o životě někoho jiného, je naše povinnost řídit se jeho prospěchem (a nikoli tím naším), tím větší, čím bezbrannější tento tvor je. Nejsou to však právě zvířata, která patří dnes, kdy jsme si díky technice podmanili téměř celý svět, mezi ty nejbezbrannější? Podle Linzeyho tak ze samotných základů křesťanské etiky vyplývá, že zvířata mají právo nikoli na rovné, ale dokonce větší ohledy z naší strany. Kromě této myšlenky Linzey obecně zdůrazňuje, že by moderní křesťanská teologie měla odmítnout antropocentrický pohled na svět a nabízí v tomto smyslu nové interpretace Bible. Podobně činí i další autoři jako např. německý teolog Eugen Drewermann (viz doporučená literatura). U nás se teologickými otázkami v souvislosti se vztahem člověka ke zvířatům částečně zabývá Vladimír Šiler, širšímu vztahu křesťanství a ekologie se věnuje Erazim Kohák.

 

Širším myšlenkovým proudem, který se nezabývá pouze etickou stránkou vztahu člověka a zvířete a který vyšel z křesťanství, je etika úcty k životu. Výrazným myslitelem tohoto směru byl německý protestantský teolog a lékař Albert Schweitzer (19.-20. stol.). Etika podle něj sestává především z toho, že prokazujeme všemu životu stejnou úctu, jako svému vlastnímu. Jak Schweitzer říká, „jsem život, který chce žít, uprostřed života, který chce žít“. Je proto třeba chránit vše živé, „je dobré chránit a milovat život, zlé je ničit a zraňovat“. Tyto principy lidstvo uznává v obecné etice jako zásadu mezilidských vztahů, podle Schweitzera je třeba tento postoj rozšířit vůči všemu životu.5 A nestačí soucit, je třeba aktivního sdílení a aktivní pomoci. Jak říká, dobrý člověk je ochráncem všeho života - a nebojí se posměchu. Schweitzer byl přesvědčen, že nadejde den, kdy se lidstvu bude zdát neuvěřitelné, jak mohlo být tak kruté. Podobně se už 400 let před ním vyjádřil i Leonardo da Vinci.

 

 

Podobně jako tradičně interpretované křesťanství, i islám učí, že Bůh dal člověku moc nad ostatními zvířaty. Avšak chovat se k těmto zvířatům špatně znamená neuposlechnout Božího přání. Jak praví Korán, Mohamed učil, že zvíře může být zabito, jen pokud je to nezbytné, a bez zbytečného utrpení. Podle Mohameda také například není správné lovit zvířata pro pouhé potěšení, provozovat zábavu, která zvířatům přináší utrpení, nebo je jakkoliv jinak zbytečné trápit a týrat. Na Mohamedově učení je pozoruhodné, že ve vztahu ke zvířatům kladl důraz na ochranu života jako takového a zároveň na ochranu před utrpením. Ve většině ostatních případů, kdy náboženství nějak upravují nebo omezují využívání zvířat lidmi, je to pouze ve smyslu ochrany života.

Tento aspekt islámu se však v praxi postupem času vytrácel, a tak moderní běžně praktikovaná muslimská víra žádné zvláštní ohledy vůči zvířatům neobsahuje (bohužel je také třeba říci, že možná žádný jiný způsob zabíjení nezpůsobuje zvířatům takové utrpení, jako muslimská rituální porážka (halal), zvíře je při ní usmrceno proříznutím hrdla bez předchozího omráčení*).

Podobně jako v případě křesťanství, dnes někteří muslimští spisovatelé znovu připomínají soucitnou stránku Mohamedova učení.10

 

Na zcela odlišné myšlence než křesťanství a islám jsou založena obě největší východní náboženství - hinduismus a buddhismus. Člověku zde není přiřknuto nějaké privilegované postavení v rámci stvoření. Podle těchto náboženství mají naopak všechny živé bytosti stejnou podstatu a zvířata jsou obdařena duší stejně tak jako lidé. Mají také stejnou touhu žít. Všech živých tvorů se pak týká důležitý etický imperativ, kterým je myšlenka nenásilí (ahinsa). Protože z této myšlenky vyplývá, že zvířata nemají být zbytečně zabíjena, došlo v hinduistických a buddhistických zemích (zejména v Indii, Číně, Japonsku) od 3. stol. př.n.l. k širokému rozšíření vegetariánství (roli zde hrál i uznávaný pozitivní vliv bezmasé stravy na zdraví). V moderní době „propagoval“ myšlenku nenásilí Mahátma Gándhí, který se zasazoval nejen za lidská práva a lidskou svobodu, ale také za lásku a soucit ke všemu živému (všechen život vnímal jako posvátný a prospěch člověka podle něj neměl mít přednost před prospěchem nebo dokonce životem zvířete: „Podle mého mínění není jehněčí život o nic méně drahocenný než život lidského tvora. Člověk by si neměl brát jehněčí život v zájmu lidského těla. Měl by naopak bránit tyto bezmocné tvory, čímž by i chránil člověka od lidské ukrutnosti.“**).

Je však třeba říci, že v rámci buddhismu i hinduismu existují různé školy a různé proudy, které se co do doporučení, jak se chovat ke zvířatům, mohou od sebe lišit. Pravda také je, že nenásilí vůči zvířatům může v tomto pojetí často znamenat, že jim sice člověk nesmí aktivně ublížit, ale už není problém, pokud je v situaci, kdy strádají, nechá bez pomoci.

Ani hinduistické a buddhistické společnosti se nevyhnuly „moderním“ změnám. Pravděpodobně i šíření západní kultury, jejíž hodnoty se stávají globálním celosvětovým vzorem (a pro kterou maso vždy bylo symbolem blahobytu), přispívá k tomu, že některé národy (například Čína nebo Japonsko) od svých zvyků a hodnot upouštějí.***

 

 

7. Legislativa

 

V České republice platí Zákon 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, který byl několikrát novelizován, naposledy v roce 2004. Zákon se zabývá ochranou všech zvířat, na některé druhy zvířat se pak ještě mohou vztahovat další zákony (veterinární zákon, myslivecký zákon, zákon o CITES týkající se dovozu a vývozu ohrožených druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin apod.) a vyhlášky. O zákonech týkajících se konkrétních skupin zvířat a zacházení s nimi viz jednotlivé tématické kapitoly.

Se vstupem naší země do Evropské unie se na nás také začala vztahovat legislativa EU (v celosvětovém srovnání patří k relativně jedné z nejlepších). Některé země mají samy zakotvenou ochranu zvířat v ústavě - např. Německo nebo Rakousko. Jiné země, jako například Velká Británie, si v konkrétních případech stanovily přísnější ochranu zvířat jdoucí nad rámec legislativy EU (viz kapitola „Hospodářská“ zvířata). V celosvětovém měřítku může sehrát významnou roli Mezinárodní deklarace o welfare zvířat, která byla schválena v roce 2003. Organizace na ochranu zvířat (v čele s WSPA, která deklaraci iniciovala) usilují o to, aby byla přijata jako deklarace Organizace spojených národů a aby k ní přistoupilo co nejvíce zemí na světě.*

Zákon ČR nebo Evropské unie chrání zvířata stále ještě naprosto nedostatečně vzhledem k potřebám, které mají, a respektu, jaký si zasluhují. Pro některé evropské státy a prakticky všechny mimoevropské země je přesto naše úroveň právní ochrany zvířat optimistickou vizí. A zdaleka nejde jen o tzv. země třetího světa, ale například i takové země jako jsou Spojené státy americké. Zejména “hospodářských“ zvířatům a zvířatům využívaným pro pokusy americká legislativa nezaručuje ani takové podmínky, jako ta evropská.

Nehledě na úroveň zákonů u nás i v jiných zemích stále trvá problém, že dodržování těchto zákonů není dostatečně kontrolováno a že jejich porušení je i v těch nejhorších případech postihováno jen velmi mírně, přestože zákon umožňuje přísnější trest.

 

8. Co můžete udělat vy?

 

  • V České republice máme zákon na ochranu zvířat a několik dalších zákonů, které se tohoto tématu dotýkají. Bylo by však omylem domnívat se, že tím je situace vyřešena. To, že zákony zvířata chrání nedostatečně, není nikterak překvapivé - každý zákon je totiž pouze odrazem společnosti, ve které vznikl. Je obrazem toho, co společnost považuje v té které době za morální, a co je v takové společnosti možné prosadit. Zvláště v oblasti ochrany zvířat, která se dotýká doslova každého člověka, se změna nedá vynutit „shora“, ale musí vyjít od toho, co si myslí a v praxi požadují či sami uskutečňují jednotlivci (jako spotřebitelé potravin či kosmetiky nebo léků, jako zájmoví chovatelé atd.). Je mnoho věcí, které může každý sám za sebe změnit velmi snadno: například nepodporovat podniky, kde zvířata trpí ve jménu zábavy (například cirkusy, některá akvária), nebo nekupovat exotické suvenýry ze zvířat a jiné zbytečnosti, které jsou jen symbolem luxusu (kožešiny). Jiné změny jsou náročnější. Při nákupu potravin i jiných výrobků je možné zvažovat jejich původ a podmínky, za kterých byly vyprodukovány (v anglicky mluvícím světě se pro to ujal výraz ethical consumer - etický spotřebitel) – konkrétnější informace viz jednotlivé tématické kapitoly. Lze také omezovat spotřebu masa a jiných živočišných výrobků, jejichž „výroba“ je většinou spojena s utrpením a u masa vždy se smrtí. Snažit se žít zdravě a nespoléhat pouze na léky (často jsou k dispozici také přírodní či homeopatické preparáty, u nichž neplatí povinnost zkoušení na zvířatech). Chovat se citlivě a odpovědně ke zvířatům, která máme ve své péči.

  • Také myšlenka, že můžeme spoléhat na organizace na ochranu zvířat, které „zařídí“, aby se se zvířaty nezacházelo krutě, je konejšivá, ale mylná. Tyto organizace se zabývají především informační a vzdělávací činností. Komunikují s politickými představiteli a spolupracují při tvorbě zákonů. Mají statut nevládních neziskových organizací, většinou se jedná o občanská sdružení nebo obecně prospěšné společnosti, někdy o nadace. Jejich právní statut je tedy neopravňuje například k tomu, aby mohly přímo zasahovat do situací, kdy dochází k nehumánnímu zacházení se zvířaty (viz níže).

Tyto organizace jsou velmi otevřené všem impulsům zvenčí, a to i vůči široké veřejnosti. Každý tak může jejich činnost podpořit a ovlivnit - přispět svými schopnostmi, kritickými o podnětnými názory, časem, případně i penězi.

  • Když se setkáte s týráním zvířete, je podle našeho právního řádu postup následující: je třeba oznámit podezření na příslušnou veterinární strávu, na obecní (obvodní, městský) úřad či - zejména v akutním případě - na policii ČR. Oznámení můžete podat nejen písemně, ale i ústně. Je lepší, když uvedete své jméno a kontakt; mimo jiné se tak můžete dovědět, jak se daný případ vyvíjí. Úřady jsou však povinny zabývat se i anonymním oznámením. Odebrání týraného zvířete pak může nařídit obecní (obvodní, městský) úřad, a to pouze na návrh veterinární správy. Pokud jde o trest - v případě, že se jedná o přestupek, řeší jej obecní nebo městský úřad, v případě, že je věc posouzena jako trestný čin, postupuje se stejně jako u jiného trestného činu (soudní řízení atd.).

 

 

Použitá literatura

 

1 Singer, Peter: Osvobození zvířat, Práh, Praha, 2000

2 Šiler, Vladimír: Etika ochrany zvířat, Scholaforum, Ostrava, 1996

3 Kohák, Erazim: Zelená svatozář, 2. přeprac. vydání, Slon, Praha, 2000

4 Patterson, Charles: Věčná Treblinka, Práh, Praha, 2003

5 Schweitzer, Albert: Nauka úcty k životu, Lyra Pragensis, Praha, 1974

6 Librová, Hana: Pestří a zelení, Veronica a Hnutí Duha, Brno, 1994

7 Webster, John: Welfare aneb střízlivé kázání o ráji, Nadace na ochranu zvířat, Praha, 1999

8 Fromm, Erich: Mít, nebo být?, Aurora, Praha, 2001

9 Komárek, Stanislav: Příroda a kultura, Vesmír, Praha, 2000

10 Ryder, Richard D.: Animal Revolution - Changing Attitudes Towards Speciesism, 2. přeprac. vydání, Berg, 1999

11Thomas, Keith: Man and the Natural World, Random House, New York, 1983

12 Vyvyan, John: In Pity and in Anger, Michael Joseph, 1969

13 Linzey, Andrew: Animal Theology, University of Illinois Press, Chicago, 1995

14 Singer, Isaac Bashevis: Enemies: A Love Story, Farrar, Straus and Giroux, New York, 1972

15 Bible, Český ekumenický překlad, Česká biblická společnost, Praha, 1985

16 Jan Pavel II.: Solicitudo Rei Socialis, Vatikán, 1988

17 Michael Balls (ECVAM – Evropské centrum pro validaci alternativních metod, http://ecvam.jrc.it) na konferenci Alternativy 2OO1 o alternativách k pokusům na zvířatech, která se konala v Praze

18 Statistiky Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) (http://apps/fao.org)

19 www.hsus.org (Facts about the Canadian Seal Hunt)

20 www.greenpeace.cz a www.ifaw.org

21 www.navs.org

22 www.vegansociety.com

 

Doporučená literatura

 

Bauman, Zygmunt: Modernita a holocaust, Slon, Praha, 2003

Derrida, Jacques - Roudinesco, Elisabeth: Co přinese zítřek?, Karolinum, Praha, 2003

Drewermann, Eugen: O nesmrtelnosti zvířat, Knižná dielňa Timotej, Košice, 1998

Kohák, Erazim: Zelená svatozář, 2. přeprac. vydání, Slon, Praha, 2000

Kohák, Erazim: Svoboda, svědomí, soužití, Slon, Praha, 2004

Librová, Hana: Pestří a zelení, Veronica a Hnutí Duha, Brno, 1994

Librová, Hana: Vlažní a váhaví, Doplněk, Brno, 2003

Lužný, Dušan: Zelení bódhisattvové: sociálně a ekologicky angažovaný buddhismus, Brno, Masarykova univerzita, 2000

Lužný, Dušan: Hledání ztracené jednoty. Průniky nových náboženství a ekologie, Brno, Masarykova univerzita, 2004

Masson, Jeffrey : Když sloni pláčou, Rybka, Praha, 1998

Opitz, Christian: Výživa pro člověka a zemi, Aviko invest, Praha, 2002

Oppová Alice – Vačkář, Petr (ed) : Hlas pro němou tvář, Animal Globe, Praha, 2000

Patterson, Charles: Věčná Treblinka, Práh, Praha, 2003

Schweitzer, Albert: Nauka úcty k životu, Lyra Pragensis, Praha, 1974

Singer, Peter: Osvobození zvířat, Práh, Praha, 2000

Šiler, Vladimír: Etika ochrany zvířat, Scholaforum, Ostrava, 1996

Webster, John: Welfare aneb střízlivé kázání o ráji, Nadace na ochranu zvířat, Praha, 1999

Záruba, Milan: Proč nejíst maso, Avatar, Praha, 1996

 

Gold, Mark: Living without Cruelty, Green Print, 1988

Gompertz, Lewis: Moral Inquiries on the Situation of Man and of Brutes, Open Gate Press, 1992

Goodall, Jane - Bekoff, Marc: The Ten Trusts: What We Must Do to Care for the Animals We Love, Harper San Francisco, San Francisco, 2003

Griffin, Donald R.: Animal Minds, University of Chicago Press, Chicago, 1992

Harrison, Ruth: Animal Machines, Vincent Stuart, Londýn, 1964

Linzey, Andrew: Animal Gospel, Westminster John Knox Press, 1999

Linzey, Andrew: Animal Theology, University of Illinois Press, 1995

Midgley, Mary: Animals and Why They Matter, University of Georgia Press, 1998

Mason, Jim - Singer, Peter: Animal Factories, rozš. vydání, Crown, New York, 1990

Regan, Tom: The Case for Animal Rights, University of California Press, Berkeley, 1983

Regan, Tom - Singer, Peter: Animal Rights and Human Obligations, Prentice-Hall, Englewood Cliffs, 1976

Rollin, Bernard: The Unheeded Cry, Oxford University Press, New York, 1990

Ryder, Richard D.: Animal Revolution - Changing Attitudes Towards Speciesism, 2. přeprac. vydání, Berg, 1999

Salt, Henry: Animal’s Rights Considered in Relation to Social Progress, Society for Animal Rights, 1980

Sapontzis, Steven: Morals, Reason and Animals, Temple University Press, Philadelphia, 1992

Sapontzis, Steven: Food for Thought, aktualizované vydání, Prometheus Books, New York, 2004

Spiegel, Marjorie: The Dreaded Comparison, rozš. vydání, Mirror Books, New York, 1996

Thomas, Keith: Man and the Natural World, Random House, New York, 1983

Vyvyan, John: In Pity and in Anger, Michael Joseph, 1969

 

Informační materiály vydávané organizacemi na ochranu zvířat

 

 

 

Autor: Lubomíra Chlumská, Institut Nadace na ochranu zvířat

© SSEV Pavučina

* Snaha o ochranu přírody zde dokonce někdy může být v rozporu s ohleduplným a humánním zacházením se zvířaty - například když jsou často krutými metodami zabíjena přemnožená nebo „škodlivá“ zvířata.

* Jestliže není uvedeno jinak, pokud mluvíme v manuálu o „zvířatech“, máme na mysli především obratlovce. Jaká schopnost vnímání existuje u bezobratlých živočichů, je velmi těžké posoudit. Podle dnešních vědeckých poznatků lze pravděpodobné předpokládat, že je nižší než u obratlovců, zejména proto, že bezobratlí mají mnohem méně vyvinutou nervovou soustavu. Nicméně i oni jsou cítící tvorové. Český zákon na ochranu zvířat se však, podobně jako zákony v jiných zemích, vztahuje výhradně na obratlovce.

* Historickému pohledu na vztah člověk ke zvířatům se věnuje kniha Animal Revolution Richarda Rydera, která je také nejlepším zdrojem dalších informací k tomuto tématu. Pokud není uvedeno jinak, většina údajů v této kapitole je čerpána z této knihy. Další zdroje informací viz Erazim Kohák (Zelená svatozář), Peter Singer (Osvobození zvířat), částečně také Charles Patterson (Věčná Treblinka) - viz doporučená literatura.

** Aby si člověk zajistil čerstvé maso, přechovával zvířata ve formě „živých konzerv“ – zlámal zvířatům nohy, aby mu nemohla utéct, a tak je „uchovával“ až do doby, než je podle potřeby zabil a snědl.

*** Tímto tématem se zabývá především britský teolog a filosof Andrew Linzey, dále také např. Kohák, Ryder nebo Singer. Více o Linzeym a o moderních interpretacích křesťanství viz podkapitola 6.

* Kromě „běžné“ bezohlednosti a krutosti ke zvířatům lidé tehdy například kopali do vemen krav, které měly porodit, nebo bodali do živých prasat rozpálenými kovovými bodci, protože věřili, že se tak zlepší chuť jejich masa.10

* Buď byly velmi obecně formulované a měly charakter pouhých doporučení („zvířata by se neměla přetěžovat a nechat trpět žízní“) a prakticky nebyly vymahatelné, nebo se týkaly jen několika konkrétních druhů týrání (např. zákaz vytrhávání vlny ovcím).10

* Tato organizace byla založena členy parlamentu a jinými politickými činiteli, což jí na jedné dodávalo na prestiži, ale zároveň nutilo k poměrně konzervativnímu postoji. Zaznamenala však některé významné úspěchy, když se například zasadila o zákaz tehdy populárních kohoutích zápasů. Prostřednictvím svých inspektorů plnila také kontrolní funkci v případě konkrétních případů týrání zvířat.

* Tímto tématem se zabývají zejména Marjorie Spiegel a Mary Midgley, částečně také Erazim Kohák a Tom Regan.

** Kromě předchozího odkazu viz zejména Věčná Treblinka Charlese Pattersona, který se dlouhodobě zabývá studiem holocaustu.

* Tématem se zabývají např. Kohák, Singer, Librová, Ryder.

** Tato otázka v souvislosti s křesťanstvím viz podkapitola 6.

*** Nehledě na otázku, jestli tímto můžeme ospravedlnit takové zacházení se zvířaty, mnozí vědci uvádějí, že tvrzení o přemožení tuleňů je nepravdivé.19,20

* Schopnost zvířat pociťovat bolest a vnímat utrpení je dnes již přijatým faktem (vychází z něj například i český zákon na ochranu zvířat), šířeji o myšlení a cítění zvířat viz kniha Animal Minds Donalda Griffina, ředitele Zoologického muzea na Harvardově univerzitě. V populárnější formě viz např. Jeffrey M. Masson Když sloni pláčou.

** Vědecké cíle tak opodstatňují jakékoli využití těch, kteří jsou soudobou společností považováni za nižší či méněcenné. V této souvislosti pak možná až tak nepřekvapí dnes už poměrně známé zjištění, že nacističtí lékaři, kteří dělali v koncentračních táborech pokusy na židech, nebyli žádné „sadistické bestie“, ale vzdělaní a kultivovaní lidé, kteří prostě byli přesvědčení, že slouží vědě (viz např. Kohák - Zelená svatozář).

* Představu o tom, jaké konkrétní pokusy a za jakým účelem se provádějí, lze získat např. z už vícekrát zmíněné knihy Osvobození zvířat Petera Singera. Všechny údaje o pokusech, o jejich průběhu a účelu, Singer čerpá výhradně z informací publikovaných ve vědeckých časopisech. V této souvislosti Singer také upozorňuje, že pokud by nás zarazila malichernost účelu, kvůli kterému byl některý z popsaných pokusů proveden, je třeba mít na paměti, že tento pokus stále patří mezi ty, jejichž výsledek byl považován za natolik přínosný, že byl publikován v odborném tisku. Lze jen hádat, jak velká část prováděných pokusů nemá ani takový přínos.

** Pšeničná bílkovina svou strukturou podobná masu.

* Tyto směry nemají nějakého autora či „duchovního otce“. Jednoduše vyplývají z dvou hlavních možných pohledů na otázku práv zvířat, které se v případě, že si zvířata podle nás zaslouží respekt ze strany člověka, nabízejí.

* Kromě toho, že Linzey přednáší teologii na několika univerzitách ve Velké Británii, je také hlavním odborným asistentem pro problematiku teologie a ochrany zvířat na Oxfordské univerzitě, což je první univerzitní post tohoto typu na světě. Knihy Andrewa Linzeyho viz doporučená literatura.

* Právě kvůli značnému utrpení je například v legislativě EU porážka zvířete bez předchozího omráčení zakázána (ovšem kromě výjimek právě pro muslimskou a také židovskou obec, kde se praktikuje podobný působ porážky) - více viz kapitola „Hospodářská“ zvířata.

** Tento a jiné citáty významných osobností o vztahu člověka ke zvířatům lze najít v knize Hlas pro němou tvář (viz doporučená literatura).

*** Z hlediska konzumace masa je například zajímavé vidět, že v Číně za posledních 40 let vzrostla jeho spotřeba na osobu ze 4 kg na 54 kg, v Japonsku za stejné období z 8 kg na 42 kg.18

* Podobně jako Deklarace lidských práv by byla i tato deklarace nezávazná, ale formulovala by hlavní principy humánního zacházení se zvířaty, od kterých by se v zemích, které by deklaraci přijaly a kde žádná zákonná ochrana zvířat zatím neexistuje, mohlo odvíjet vytvoření prvních zákonů na ochranu zvířat.

<<