Na začátku devadesátých let putoval mezi ekology videozáznam z ekologického protestu proti kácení části pralesa v Jižní Americe.
Firmy, které měly finanční zájem mohutné stromy pokácet, argumentovaly svými propočty a tabulkami, kde měly spočítáno, že zdejší ekosystém nebude narušen, že po vykácení stromů budou nové stromy vysázeny jinde, ukazovaly jako důkaz své grafy a výpočty...
Ekologičtí aktivisté zde stály vedle zástupců těchto firem a drželi v rukou zase své tabulky, grafy a propočty, které ukazovaly, že ekosystém narušen bude, že potrvá sto dalších let, než dojde alespoň k částečnému zalesnění a že původní harmonie všech forem života, které zde jsou, se už možná nevrátí nikdy zcela. Argumentovali především tím, kolik negativních důsledků bude mít vykácení pralesa pro člověka.
Kameraman, který celou emotivní debatu natáčel, se po nějaké době vzdálil a šel navštívit zdejšího indiánského náčelníka, jehož lid zde žil od věků a měl v důsledku kácení přijít o domov. Náčelník seděl tiše a nepohnutě u kořene obrovského stromu. Když se ho kameraman a člověk s mikrofonem zeptali, co si o celé situaci myslí, byl ještě stále nějakou chvíli zticha. Hluboké vrásky v jeho tváři byly podobné rýhám v kůře stromů. Pak ten starý domorodý muž řekl: "Pokud budou bílí lidé kácet prales, včely nebudou mít co jíst."