Holubi jsou, zvláště v našich městech, hojně rozšířeni. Vnímáme je už spíše podvědomě a možná, že jako nějaký docela obyčejný jev.
Tito mírumilovní tvorové si však zaslouží naší pozornost a úctu. Rád se s Vámi podělím o příhodu, která se mi s holubi stala a která ještě více poposunula způsob mého vnímání nejen těchto zvířat.
Dne 22.7.2009 jsme se u stanice pražského metra pokoušeli ve dvou přiblížit k již docela odrostlému holubímu mláděti, protože jsme si mysleli, že je zraněné. Uvažovali jsme o jeho opatrném odchytu a odvozu na záchrannou stanici. Když jsme se však k "rozčepýřenému šmudlovi" přiblížili do kouta pod schodištěm, stalo se něco, co jsem já sám ještě neviděl: Dva dospělí holubi nás spatřili a přispěchali svému malému potomkovi na pomoc. Postavili se jako živá překážka mezi námi a jím, protože si mysleli, že mu chceme ublížit. Když jsme se přiblížili, otočili se zády k nám a chránili malého holoubka ještě více. Po našem třetím pokusu o přiblížení se k mláděti, jej doslova zalehli, roztáhli křídla a vlastními křehkými těly chránily tělíčko malého.
Nevím, zda ptačí ochránci mláděte byli jeho matka a otec, nebo ostatní z hejna. Jisté je, že tato příhoda změnila něco ve mě.
-ze-